Když vědci kradou

#Icanhaz a jméno článku. Jednoduchý způsob, s jehož pomocí vědci na Twitteru začali obcházet vysoké ceny žurnálů a článků. Prostě tweetnete tento hashtag, jméno článku a vaši emailovou adresu, a čekáte, až vám článek pošle někdo z těch, kdo k němu mají legálně přístup skrz předplatné nebo svojí instituci. Celý proces je rychlý, elegantní, a pro odesílatele naprosto bezpečný. Článek může klidně poslat z jednorázové emailové adresy, kterou si založil jenom pro tento účel, a pokud ho neprásknete, nikdo nemá šanci se o tom dozvědět. Co je na něm tedy špatně? Je nelegální. Za přístup k obsahu vědeckých webů se s výjimkou odemčených článků platí, a ne málo. Cena za pár listů může být i několik tisíc korun. Pokud píšete práci a potřebujete takových prací víc, jde to do desetitisícových částek. Není proto divu, že se výzkumníci snaží pravidla obejít.
mladý muž a počítač

Zdálo by se, že ač nelegální, podobné chování je v zásadě legitimní. Vědci prospívají společnosti, tak by jejich práce neměla být zatížena podobnými starostmi. V čem je problém je to, že ve výsledku kradou vlastně sami od sebe. Někdo totiž do výzkumu investoval čas a peníze, a podíl z publikace je jedna z mála materiálních odměn, kterých se mu dostane. Takže když se někdo rozhodne, že za článek platit nebude, činí tak na úkor svého kolegy. Pokud vědci článek chtějí dát k dispozici všem, obvykle není problém si od nich vyžádat kopii textu. Takže #Icanhaz je vlastně jen leností, kdy napíšete pár slov a čekáte, až za vás problém vyřeší někdo jiný.

psaní na laptopu

Je #Icanhaz tedy legitimní? Pravděpodobně ano. Vědci by to nedělali, kdyby ceny článků nebyly absurdně vysoké. Na druhou stranu by se k tomu měli uchylovat pouze tehdy, když všechny ostatní cesty selžou. Pokud vědec napíše na Twitter tato tři slova, měl by být přesvědčen, že dotyčný text naprosto nutně potřebuje, že ho nemá šanci sehnat jinde, a měl by být připravený nést si případné následky.